V kurzu přežití ve škole se s dětmi věnujeme intenzivně času a plánování. Zjišťujeme, jaký je dětský odhad toho, kolik který úkol zabere minut/hodin. Jak moc dlouhý dětem tento úsek připadá v souvislosti s tím, že je daný úkol příliš obtížný nebo s tím, jak moc se jim do něj nechce. Objevujeme i kouzla denního a týdenního plánování, jak si účelně a smysluplně rozložit povinnosti, aby vše plynulo a souladilo bez tlaku, stresu a s parádním prostorem pro odpočinek, váleníčko a to, co mne faaakt baví.
A tak nás začala napadat spousta otázek týkajících se vývoje vnímání a plánování času u dětí. Načetlli
jsme všechny možné dostupné odborné články ze světa a posíláme stručnější a stravitelnější výcuc pro
vaši inspiraci.
ČAS ZASADIT PSA
Tak to mne docela překvapilo. I když vlastně jde o poznatek, který kdesi v pozadí známe všichni.
Vnímání času je prokazatelné již u několika měsíčního miminka. Dokonce jsme našli články, které
prokazují vnímání času u psů!!! Ano, začínám být nevrlý, protože už bych měl dostat najíst, mělo by se jít ven apod.
Rutiny se zaběhnou a vnitřní hodiny tikají. Je to první krok ve vývoji vnímání času, kdy se orientuji podle externího běhu událostí – v minulosti to byly cykly dne a noci, slunce a měsíce, sklizně a sázení...to vše nám pomáhá uchopit tok bytí v opakujícím se časoprostoru.
DUDLÍK A ČASOMÍRA
Co zvládnou miminka, ale již nedokážou psi, je rozlišit různě dlouhé časové úseky. Dělají se
experimenty, kdy je miminkům pouštěn zvuk různé délky a v různých intervalech. Zde se využívá princip habituace. Když se něco opakuje často, zvykneme si a přestaneme na to reagovat (u miminek se využívá rytmus sání dudlíčku). Prostě to začne být nuda. To také známe všichni:-) Jakmile se opakující věc změní (např. délka zvuku), tak na to reagujeme pozorností, vzrušením, zájmem. A co miminka? Ta začnou rychlejí sát dudlík.
Na základě těchto pokusů vědci došli k závěru, že už ve 3 měsících jsou miminka schopná rozlišit kratší a delší zvuk. Tedy jeho kratší a delší trvání – čas.
No super – ale jak se to váže k tomu, že náš Jiřík není schopen odejít včas do školy, protože si ještě
potřebuje malovat a posbírat hračky a pak v ranní panice zapomene doma svačinu? A to ještě když čas dokáže vnímat už mimino a dokonce pes?!
PROTOŽE ČAS JE ABSTRAKTNÍ
Vnímání času je totiž něco velmi odlišného, od jeho zpracování v myšlení a použití v životě. K
porozumění nám opět pomůže pohled do minulosti. Pro mne bylo fascinující zjištění, že hodina – jako
neměnný úsek o 60 minutách – funguje pro lidstvo až od 14. století a až v 18. století začali lidé pracovat s přesnými mechanickými hodinami. Do té doby byl čas tekutý – písek, olej, voda, slunce...netikal.
Něco podobného najdeme i ve vývoji pojímání času u dětí. Tok času je pro děti velmi abstraktní –
nejvýraznější je onen známý zážitek tady a teď, do kterého se paradoxně snažíme různými meditačními technikami vrátit jako dospělí.
Postupně začnou děti rozlišovat úseky času, stejně jako naši předci, právě na základě událostí a my na to intuitivně jako rodiče krásně reagujeme větami tipu: „Bude to trvat jako jedna krtečkova pohádka“ nebo „Ještě se 2x vyspinkáš...“
Ale to je od schopnosti vědět kolik je hodin a jak mám seřadit činnosti za sebou ještě hodně daleko. Jsou děti, které mají zájem o hodiny a dokáží je „přečíst“ – některé již ve 4 letech. To je ale ještě velmi vzdálené od abstraktiního pojetí, kolik trvá hodina a co mám kdy udělat.
Většina dětí se začne souvisle prvně orientovat na hodinách v 1. a 2. třídě. To je také období, kdy rodiče začnou nejvíce „ztrácet nervy“ při odchodu do školy a zároveň období, kdy se naše rodičovská očekávání na samostatnost dětí skokově zvýší.
KDY JE TEDY DÍTĚ SCHOPNÉ SI NAPLÁNOVAT ÚKOLY A UDĚLAT JE VČAS?
A to je další pro mne velmi překvapivé zjištění. Zdá se, že jako dopělí přeskakujeme rychle jednu velmi důležitou fázi vývoje. U čtyř letého dítěte si ještě povídáme o tom, že si dá svačinku, pak se vyspinká a pak půjdeme za babičkou – čas je řízen událostmi. Osmiletému dítěti, ale již říkáme, „Přijdu v pět a ať máš do té doby všechno hotový!!!“
Ve vývoji myšlení od konkréního k abstraktnímu je to obrovský skok. Jako bychom skočili od povídání si o planetách a měsíci ke kvantové fyzice.
K pochopení času jako abstraktní jednotky (protože jak dlouhá je v reálném hmatatelném světe hodina? To také znáte, některé jsou výrazně delší než jiné:-) a ke schopnosti rozplánovat si činnosti v logicky navazujícíh krocích je třeba i dozrání ostatních kognitivních funkcí v přední části mozku – a to se dějě plně až v pozdní pubertě!!
HMM...ZAJÍMAVÉ, ALE JAK TO JAKO RODIČ MOHU POUŽÍT?
Myslím, že by nám jako rodičům mohlo pomoci, když si uvědomíme nevíme:
- že vnímání času a schopnost plánování je dovednost hodně komplexní, která se vyvíjí svým tempem
vlastně až do puberty.
- že to, že dítě „umí hodiny“ zdaleka neznamená, že by mělo být schopné se podle nich zorganizovat.
- že by dětem mohlo pomoci pracovat s časem na základě souslednosti událostí (né hodin) nejen ve
školce, ale klidně i na celém prvním stupni.
A po takovém nášupu uvědomění, se můžeme nadechnout klidu a trpělivosti v situacích, kdy mé dítě zdánlivě selhává a já jako rodič také. Že nejde o to, že neposlouchá, ale o to, že je ještě na cestě objevováním časoprostoru. Slibuji si, že až se mne příště můj 10 letý syn zeptá v průběhu půl hodiny 3x „Kdy už tam budem?“, tak si uvědomím, že je to možná podobná fáze jako „A proč?“.
Geniální trénink na osahávání si abstraktní podstaty času.