Jsou rodiče, kteří vzdělávání svých dětí vůbec neřeší, těch je opravdu malinko. Pak jsou rodiče, kteří vzdělávání svých dětí řeší a těch je většina. Jedni proto, že chtějí a ti druzí proto, že musí. Každopádně u drtivé většiny z nich je pozornost zaměřena buď na dítě nebo na školu. A tak sbírají zkušenosti, názory, vyšetření, hledají jiné školy, debatují s ostatními rodiči, vztekají se jako oni tak i děti a postupně se ten začarovaný kruh nespokojenosti zostřuje a zhutňuje. A nikomu se nedaří líp. Nejen že to nepomáhá, někdy to dokonce škodí.
Jak to mám já?
Já patřím do té skupiny rodičů, kteří vzdělávání svých dětí řeší, protože chtějí. Mám to veliké štěstí, že moje děti se učí samy a rády. A to už mají ve vzdělávacím systému ledacos za sebou. Nedávno řekl můj 14 letý syn, že mu přijde zajímavé, že ho vlastně baví učit se cokoliv nového. Dobrá, nebudu se tu už více čepýřit. Ale zůstal ve mne hlodat červíček s otázkou, jak je to možné? Vždyť jsem se o to nikdy nijak extra nesnažila? Dětem jsem v domácí přípravě nechávala dost free style a jediné co jsem kdy řešila byl výběr školy. Jinak už si jely úplně po svém. A to mne dostalo do světa hlubších osobnostních rysů a vzorců v rodinném systému.
Má to po mně?
Jedna barva mé duše je psycholožkou, které se zalíbilo v hladině podvědomí a rodinných konstelací. A tato má část mi začala nabízet myšlenky, které už jsem vlastně dávno věděla. Děti z nás snímají všechno. Načtou si náš software jako ten nejvýkonnější počítač. Skvěle napodobují naše grimasy, tón hlasu, věty, ale s tímto extra vyňuňaným downloadem si z nás stahují i to, co bychom nejradši vytěsnili, a dokonce i to, co sami před sebou schováváme v krajině stínů. Ve sklepě naší duše, kam radši nechodíme.
A co s tím "sklepem" mají co dělat ty babičky?
Představovala jsem si, co tam asi leží na poličkách. Naše vlastní školní selhání, očekávání našich rodičů a nás samých. To by bylo ještě tam, co je vidět. Pak si posvítíš baterkou dál a je tam stoh krabic, kde je uložen náš vztah k učení nového, to, jak moc si mezi sebe a svět klademe překážky, jak moc si věříme v tom, že je dokážeme překonat, jakou hodnotu si dáváme a nakolik sami v životě opakovaně selháváme. A úplně zatím jsou zastrkané krabice, které tam nechaly naše babičky a jejich babičky a jejich babičky, které to měly třeba mnohem hustší než my. A zažily to, že jejich muž byl popraven, protože zrovna uměl za války anglicky a Němci ho nutili ho k překladům a komunisti v něm viděli špióna.Bum. Zbytek potomstva asi nebude mít skvělý vztah k cizím jazykům.
Nebojte se být "osvícení":-)
A co z toho může plynout? Záleží jen na vás, kterou vrstvu z tohoto pomyslného sklepa vnímáte v rámci svého životního nastavení jako užitečnou a přínosnou. Každopádně mne napadá, že příště, až zase budete hloubat nad vzděláváním svých dětí a budete svítit baterkou do jejich žákovských knížek a škol, zkuste světlo na chvilku otočit a podívat se dovnitř, do sebe. Třeba tak dětem ulevíte, sobě taky a změna přijde úplně od jinud, než jste čekali.
A kdybyste se v tom sklepě trochu báli, tak jsme tu my, vaše inspirace na cestě školní divočinou